V dresu české reprezentace svedla už desítky bitev včetně těch na olympiádě, mistrovství světa a mistrovství Evropy. Hrála za oba nejlepší české kluby posledních let – brněnské Žabovřesky a USK Praha. Poté se basketbalistka Michaela Stejskalová rozhodla splnit si sen. Odešla hrát španělskou ligu za ostrovní klub Las Palmas. V zahraničí působí dodnes, od příští sezóny nově v Nantes, jednom z předních klubů vyhlášené francouzské ligy. Život v zahraničí ji nadchl, na Česko však nedá dopustit. S úspěšnou českou basketbalistkou, kterou nově CZECH FUND podporuje, jsme si v rozhovoru povídali nejen o životě v zahraničí, ale i pozici sportu u nás a mnohém dalším.

Posledních pár let jste strávila na různých štacích po Evropě. Jaká to pro vás byla zkušenost jak ze sportovního, tak osobního hlediska?
Já byla typ člověka, který je fixovaný na rodinu, kamarády, na prostředí, které zná. Proto mě samotnou překvapilo, že jsem si na život v cizině tak rychle zvykla. Pomohlo tomu asi i to, že hned moje první zahraniční angažmá bylo v mé vysněné destinaci – v týmu Las Palmas na ostrově Gran Canaria. Znala jsem to místo dobře už z několika předchozích dovolených. Lidé často sní, ale u toho také zůstanou. Já jsem si za svým snem šla a díky tomu strávila dva úžasné roky na Gran Canarii. Samozřejmě to nebylo zadarmo. Ze začátku jsem bojovala s jazykovou bariérou, protože je něco jiného dorozumívat se anglicky na hřišti, což už jsem znala z českých týmů, a je něco jiného žít sám a muset si všechno zařídit. Ale asi po měsíci už jsem si byla v angličtině mnohem jistější. Španělština pro mě zůstala tak trochu španělskou vesnicí (směje se). Ne, i tu jsem se snažila alespoň trochu naučit, protože místní to samozřejmě ocení. Život na Gran Canarii je neuvěřitelně poklidný. Zároveň kdykoliv jsem potřebovala nějakou radu či pomoc, byli všichni vstřícní a hned se snažili pomoct. Přitom mě vlastně ani pořádně neznali.

Poté jste přestoupila do Madridu. Panovala tam také ta pověstná španělská pohoda, nebo už to byl typický velkoměstský život?
Byl to skok do úplně jiného světa. Las Palmas má kolem 400 000 obyvatel a najednou přijdete do jednoho z největších měst Evropy. Nechci, aby to vyznělo nějak špatně, ale v Madridu už jsem se tak dobře necítila. I když jsem se rozhodla odejít do zahraničí, moje potřeba mít kamarády jak na hřišti, tak mimo něj, se nezměnila. V Las Palmas jsem je našla, v Madridu už to byla jiná atmosféra. Španělské hráčky držely hodně při sobě a nás ze zahraničí vnímaly jako konkurenci. Naštěstí jsem bydlela s jednou americkou spoluhráčkou, tak jsme si mohly aspoň po večerech o té situaci popovídat, což nám oběma dost pomáhalo. Holt všechno nemůže vycházet, jak si člověk přeje. Byla to pro mě také cenná zkušenost do života, ale po necelých dvou měsících jsem se rozhodla to trápení ukončit a přestoupila jsem do polské Poznaně.

Byl to po téměř třech letech ve Španělsku kulturní šok?
Pro mě to bylo obrovské překvapení. Přišla jsem tam v půlce sezóny, ale po pár dnech jsem si tam připadala, jako bych tam strávila už rok. Atmosféra v týmu byla opravdu přátelská – od vedení, přes trenérský tým až po spoluhráčky. Rychle jsem získala zpět sebevědomí, ale bohužel přišlo zranění, druhé zranění a nakonec jsem šla na operaci s kolenem. Takže to ve výsledku byla taková rozpačitá sezóna. O to překvapivější pro mě bylo, když mi přišla nabídka z Nantes, které patří k předním týmům francouzské ligy. Chtěla jsem se původně vrátit do Česka, ale když se Nantes ozvalo, neváhala jsem. Už jenom to, že si někdo váží mojí práce, kterou jsem odvedla za svoji dosavadní kariéru a nezavrhne mě za jednu nevydařenou sezónu, je povzbuzující. Jsme průběžně v kontaktu, zajímají se o můj zdravotní stav, nabízejí i pomoc s přípravou a podobně. Takový zájem ze strany klubu v letní přestávce jsem nikdy dřív nezažila. Angažmá v Nantes beru jako osobní výzvu. Snad se probojujeme i do evropských pohárů.

Baví vás po zážitcích a zkušenostech ze světa ještě Česko?
Určitě se ráda vracím domů. Mám tady rodinu, manžela, přátele. Jsem tu vždy jen krátce, takže nemám moc času poznávat krásy Česka. Jelikož mám ale poměrně rozptýlenou rodinu, tak než všechny navštívím, procestuju vlastně Česko docela dost. Když se mě občas v zahraničí někdo zeptal na turistické tipy, vždy jsem doporučovala především Prahu a Brno. Mnoho lidí mi také říkalo, že v Česku už byli a nemohli si to vynachválit. Na tom je vlastně i vidět, jak je všechno relativní a jak si člověk prostě užívá to, co nezná. Kdybych se narodila na Kanárských ostrovech, možná se z Česka stane také má oblíbená destinace pro dovolenou, zatímco Kanárské ostrovy by mi přišly obyčejné. Co mě překvapilo nepříjemně, tak kolik lidí si stále myslí, že Praha a Brno jsou města v Československu.

A co povahově? Je pravda, že jsou Češi v kontextu s jinými národy závistiví a věčně nespokojení, nebo je to jen překonaná fráze?
Myslím, že tyto vlastnosti pomalu ustupují. A zrovna nedávno jsem se na toto téma bavila s jedním vyhlášeným fyzioterapeutem, který mi říkal, jak velký vliv na to má třeba podnebí. Na vaší osobnosti se podepíše, jestli vám skoro každý den svítí sluníčko a pod okny šplouchá moře, nebo jestli se vám za okny střídá dlouhá polární noc s polárním dnem. Také vnímáte prostředí okolo jinak, když jste turista a když tam dlouhodobě žijete. Jako turista vidíte většinou jen pozitiva, a tak se z dovolených vracíme s pocitem, že se všude mají lépe, přitom to tak není. Pokud bych ale měla zmínit jednu vlastnost, která mi připadá česká, a to především v kontextu sportu, tak je to „chladnost“. Ve Španělsku, ale i v Polsku jsem měla pocit, že všichni projevují mnohem více emocí. Myslím, že my náturu na nějaké hecování zas až tolik nemáme. Není to tím, že bychom nechtěli, ale tím, že takoví prostě nejsme. O impulzivnosti jižanských národů se ví, ale podle mapy si řeknete – Česko a Polsko, to budou asi povahově podobní lidé, ale ve skutečnosti je to úplně jiné. I já měla ze začátku problémy se s tím srovnat, protože ty emoce ze mě nešly. Ostatní to nechápali, říkali „ty jsi usměvavá, stmeluješ tým, staráš se o zábavu, ale na hřišti najednou vypadáš jako bys byla bez emocí“. Přitom ty emoce ve mně byly, jen jsem je nedokázala projevit tolik, jako ostatní. I na olympiádě nám říkali „Vy nemáte radost.“ Přitom jsme ji měly, jen jsme ji prožívaly jinak. Myslím, že je to i tím, jak jsme tu vedení od malička. V zahraničí se děti sportem opravdu baví, baví se tím i lidi okolo a najednou to má úplně jiný náboj. Tady se člověk v začátcích spíš bojí, aby něco nezkazil a nezpůsobil nějaký problém. Pak v mnoha dětech u sportování nad zábavou převládne strach – strach projevit se, strach něco nezkazit.

Vy jste v Česku hrála za týmy, které patřily také do evropské špičky – za brněnské Žabovřesky a pražské USK. Jak byste porovnala zázemí našich klubů s těmi, za něž jste hrála v zahraničí?
Co se týče zázemí, měly jsme i v Česku vždy všechno, co jsme potřebovaly. Problém českého basketbalu je spíš v nevyrovnanosti ligy. Ve Španělsku i v Polsku je liga mnohem vyrovnanější a každý zápas může dopadnout jakkoliv. U nás je v lize vždy jeden tým výrazně dominantní – dříve Žabovřesky, v současnosti USK. Celkově mám pocit, že úroveň české ligy šla za poslední roky dolů.

Čím to?
Ať se nám to líbí, nebo ne, zásadní roli hrají peníze. Je těžké v české lize udržet talentované hráčky, když je tu jen jeden špičkový klub, který navíc staví na zahraničních posilách. Talentované české basketbalistky pak jdou raději do zahraničí, kde získají lepší podmínky než v menších českých klubech.

Respektovaný basketbalový trenér Jan Bobrovský podporuje zavedení kvót, které by omezily počty zahraničních hráček v týmu. Jste také pro jejich zavedení?
Ony tady už nějaké kvóty pro maximální počet zahraničních hráček existují, ale jsou tak široké, že vlastně nic neomezují. V Polsku to funguje naopak. Na hřišti vždy musí být minimálně jedna Polka. To mi přijde jako efektivnější řešení. Ale je to samozřejmě dvojsečné. Polským trenérům se zase nelíbí, že třeba musí nechat hrát hráčku, která je slabší než její zahraniční konkurentka na lavičce, což je nefér. Polský národní tým z toho ale těží.

Vy patříte už téměř deset let mezi hráčky, které pravidelně dostávají pozvánku do reprezentace. Napadlo vás někdy odmítnout?
Pro mě byla reprezentace vždy na prvním místě. Mám s ní spojené i nejsilnější zážitky z pozice diváka. Od malička jsem s mamkou sledovala zápasy v televizi a při úspěších mi i nějaká slza štěstí ukápla. Proto je pro mě nepředstavitelné, že bych příležitost reprezentovat odmítla. Na druhou stranu mám pochopení pro ty, kdo tak učiní. Každý člověk to má jinak, a pokud je zvyklý po sezóně regenerovat a ví, že by v reprezentaci neodvedl stoprocentní výkon, je lepší pro něj, jeho tým i reprezentaci samotnou, když odmítne. Nepovažuji to za sobectví.

Není problém v ústupu českého ženského basketbalu z předních evropských pozic zakopaný ještě hlouběji? Třeba už v tom, že děti tolik nesportují? Nebo se to jen říká a realita zas až tak černá není?
Je to dost možné. Já studovala Fakultu sportovních studií, konkrétně pedagogiku pro základní a střední školy. Když jsem chodila na praxe do škol, setkávala jsem se s učiteli tělesné výchovy, kteří byli nešťastní z toho, jak rodiče dětem píšou do tělocviku nesmyslné omluvenky. Děti nejsou rodiči ke sportu vedené. Setkávala jsem se i s případy, kdy středoškoláci neuměli plavat, což považuju za průšvih. Samozřejmě nic není černobílé, ale pokud bych měla jmenovat hlavní příčinu, proč se úroveň sportovních dovedností snižuje, byli by to rodiče. Basketbal jako takový má na školách poměrně solidní pozici. Navíc vznikají nové atraktivní projekty jako Sportovní liga ZŠ nebo Dětská NBA, které dostávají zajímavý prostor i v televizi. Ale abych vše neházela jen na rodiče, myslím, že je škoda, že se víc nevyužil úspěch v podobě stříbra na mistrovství světa v roce 2010. Každý čekal, že přijde nějaká vlna akcí, které budou k basketu lákat děti, protože úspěchy vždy přitáhnou zájem. Ale v tomto případě se to nějak nepovedlo.

Jakou podporu od rodičů jste měla vy? Byl to přístup „ať se holka baví“, nebo od začátku měli ambici vychovat z vás vrcholovou sportovkyni?
No, u nás nikdy nikdo moc nesportoval. Poté, co jsme zjistili, že plavání není sport pro mě, rozhodli jsme se zkusit basketbal, protože jsem byla vždy takové šídlo a potřebovala jsem něco akčnějšího než plavání ode zdi ke zdi. Táta mě vozil ze Sezimova Ústí do Tábora na tréninky a mockrát se stalo, že trenér přišel později, nebo my tam byli moc brzo, a jelikož se do haly mohlo jen v doprovodu rodičů, začal táta chodit dovnitř a než začal trénink, trénovali jsme nějak spolu. Postupně ho to chytlo natolik, že začal studovat trenérské metody, objednal si odborné magazíny ze Spojených států, které jakožto neangličtinář pak za pomoci slovníku překládal slovo od slova. Nakonec si udělal i trenérské licence. Pak si mě ještě během základní školy vybralo Brno, takže mě taťka vozil na víkendy ze Sezimova Ústí na zápasy do Žabin. U mámy jsem měla také velkou podporu a jak už jsem říkala, prožívaly jsme společně i basketbalové zápasy u televize. Byla jsem u nás v rodině tedy takovým sportovním průkopníkem. Nedlouho poté se připojila i moje sestra, která se také i pod tátovým tréninkem postupně vypracovala až na euroligovou úroveň.

Ještě bych se vrátil k problematice dětí a sportu. Kromě toho, že je těch sportujících nejspíš méně, dochází podle některých názorů ještě k druhému extrému – brzké specializaci na konkrétní sport. Máte také ten pocit?
Ano, souhlasím, že tohle je druhý problém. Každé dítě by mělo mít všeobecný pohybový rozvoj. Poznávám to i na sobě. Potíže, které jsem měla s kolenem, nevznikly ze dne na den. Bylo to tím, že jsem od malička trénovala basketbal a moc se nebral zřetel na to, jak člověk běží, jestli posiluje správně. Myslím, že každý sport by měl mít jeden až dva tréninky týdně s atletickým trenérem, který s dětmi bude pracovat právě na správném pohybu, to doplnit o gymnastickou průpravu a celkově zlepšit obratnost. Když se člověk od malička úzce specializuje, dřív nebo později se mu to vymstí.

Co byste tedy mladým sportovcům poradila?
Aby si vybrali sport, který je bude bavit. Pokud jsou cílevědomí, tak ať jsou zároveň také trpělivý. Když je to bude bavit a budou makat na sto procent, tak se jim to vrátí.

A jaké cíle máte vy?
Ten cíl je jednoduchý – být zdravá a připravit se co nejlépe na další sezónu. Asi to zní trochu frázovitě, ale tak to je.